Doporučila bych dívat se na uplynulý rok z místa soucitu, protože mysl dokáže být velmi náročná a kritická. Každopádně bych s bilancováním počkala do poloviny ledna. Konec roku bývá, i z hlediska přírody, obdobím plným temnoty, pasivity, odpočinku, stažení se do sebe sama. A co děláme my, lidé? Přesný opak. Jdeme proti přírodě i proti sobě. Snažíme se být aktivní, stihnout ještě to, co jsme nestihli… A pak se divíme, že jsme vyčerpaní. Teprve v polovině ledna se nám začíná vracet do života světlo a rodí se nová energie. Ideální je dát si na bilancování dostatek prostoru, například jeden den pobýt sám se sebou někde v zimní krajině, večer při plápolajícím ohni v krbu a dobrém čaji si vzít tužku a papír a ohlédnout se za uplynulým rokem. Dát si čas.
Na mě se lidé v roce 2024 nejvíce obraceli s tématy vyhoření, vyčerpanosti, zahlcenosti a ztracenosti v tom, co teď v životě mají dělat. Často se na mě v tomto roce obracely mladší ženy mezi dvaceti a třiceti lety s tématem selhání, s nesebevědomím, se strachem projevit se, postavit se šéfům, partnerům. Třicátnice a čtyřicátnice přicházely s tématem, že hodně pracují, ale nežijí… Mnoho z mých klientek nemělo ani partnera, ani děti, protože přece není čas. A někde hluboko v sobě byly nešťastné, i když navenek přicházely sebevědomé a krásné ženy, manažerky velkých týmů. Často přicházeli i muži, kteří v profesním světě dosáhli velkých úspěchů, postavili domy, vychovali děti… A pak přišla otázka: A co teď dál? Jsem prázdný. Chybí mi smysl.
Ano, lekce k životu patří. Bez nich by nás to tu nebavilo. Nicméně potřebujeme k životu nádech i výdech. Výdechem jsou pomyslné konce. Konec roku, konec školního roku, konec týdne, konec pracovní doby. Proto tak rádi ťukáme a na chvíli máme pocit, že si můžeme vydechnout. Ony ty problémy s námi projdou skrze tu silvestrovskou oslavu do nového roku. Ale je důležité vytvořit si prostor, kdy na chvíli vydechnu, spočinu a něco uzavřu. Přijde mi smysluplné neklást si nárok, že další rok bude snazší. Jakékoliv očekávání v nás vytváří tlak a napětí. A když je naše tělo v napětí, nekouká z toho spokojenost, ale spíš vyčerpanost a ztráta chuti do života. Osobně si spíš s příchodem nového roku přeji, abych si dovolila vnímat i v dalším roce své potřeby, abych si dovolila je žít a užívat si života se vším, co přináší, a to tak, jak mi to situace dovolí. Je dobré dovolit si být chybujícím a vítat vše, co život přinese. Často svým klientům říkám, že ty největší dary nepřichází skrze růžové mašle a dárková balení, ale v zabahněné krabici od bot.
Protože nevychází z reality, ale z naší představy, že jenom proto, že je konec roku, bychom měli něco změnit. A často to děláme v době, kdy na to naše tělo není vůbec připravené. Tlačíme se do nepřirozenosti. Upřímně, kdo z nás po té předvánoční jízdě má energii na změny? A zase jsem zpátky u té přírody… Leden je zimní zanoření se do sebe, do ticha. Teprve v únoru a definitivně až v březnu začínáme klíčit s novou energií na změny. Je to touha našeho ega – teď se vylepším! Vylepšovat se, to pro mě znamená nepřijímat to, kým jsem. Já se nechci vylepšovat, protože tím říkám, že teď nejsem dost. Jenže my jsme dost tak, jak jsme. 31. prosince i 1. ledna. Za mě je užitečné klást si otázky typu: Co potřebuji, abych se sám se sebou cítil(a) líp? Co v životě moje tělo potřebuje? Co mohu odložit, protože mi to už neslouží? Dávat si předsevzetí jenom proto, že je 1. ledna a měla bych… To mi nedává smysl. Jakmile se přistihnete říkat, že byste měli něco udělat, pak to definitivně zahoďte. Mělibychové končí právě v té polovině ledna.
To je nádherná otázka, na kterou bych potřebovala samostatný rozhovor. Těch dopadů je celá řada a strašně záleží na tom, kdo se na tu pohádku dívá. Někomu pohádky v životě pomohou k tomu neztratit v průběhu života kontakt se svou dětskou kreativitou a vírou v dobré konce. Někomu dávají naději na dobrý konec, když je v patáliích. Někoho naopak utvrdí v tom, že je dobré zůstat pasivní obětí, protože přece přijde ten princ a zachrání mě, a tak během své životní cesty nevezme žádnou příležitost za pačesy, protože přece ten princ musí přijít.
A ano… Pohádky nás moc nepřipravují na realitu života. Někde v každém z nás žije touha po tom, že až bude tohle a tohle, tak pak budeme žít jen šťastně až do smrti. Bylo by užitečné natočit například druhý díl Popelky o tom, jak se jí žije na zámku po patnácti letech manželství se třemi dětmi na krku… Jenže to nikdo neudělá. Realita nám nevoní a není pro nás lákavá. Máme rádi ideál, za kterým se pak můžeme honit…
Protože mám děti, pohádky do mého života patří. Z novodobých pohádek je moje oblíbená hrdinka Odvážná Vaiana, která se vydá na širé moře, protože někde v sobě cítí silné volání, že i když všichni říkají, že by neměla, tak poslechne nakonec sama sebe a vyrazí do neznáma, bez jistot, jen na základě své intuice. To mě oslovuje a i já mám chuť slyšet své vnitřní volání a jít za svou intuicí.
V té pohádce je nádherná scéna, kdy opustí Vaiana klasickou strategii bojovat proti zlu. Místo toho, sice se strachem, ale přesto s otevřeným srdcem na dlani, tomu zlu dá pochopení a soucit. Tímto gestem nakonec dokáže zvrátit kolo osudu. A to mám možná s Vaianou stejné – baví mě hledat místa, kde nemusíme bojovat. Hledám v sobě i u svých klientů místo odvahy, z něhož lze shodit ego a ukázat opravdovost a pokoru. Věřím, že to přináší jinou kvalitu života.
Hlavní hrdinka této pohádky nemá korunku a šaty s vlečkou, ale je to takové dobrodružné děvče. A to všechno se mnou velmi rezonuje.
Žijeme podmíněností. Až bude toto, pak přijde toto…. Ty stresory jsme si vytvořili my sami, lidé… Až napeču, připravím, obvolám, nazdobím, zabalím, nakoupím, umyju okna… A pak máme nároky a očekávání. Věříme, že když všechny ty podmínky splníme, přijde nějaký pocit. Teď je to správné, ideální! Je to zase hra naší mysli, že potřebujeme splnit nějaké podmínky, abychom se nějak cítili. Rádi si hrajeme na ideál. A nechceme pocit nedostatku – cukroví, jídla, pití, zábavy, návštěv, dárků, radosti, smíchu… Čím víc věříme, že něco musíme mít, abychom byli konečně spokojení, tím více jsme ovladatelní. A jakmile jsme ovladatelní, nejsme svobodní, ale závislí. Z toho žije konzumní společnost. Umět se něčeho vzdát a věřit, že i tak mohu mít hezký večer, to je velká výzva. A pak je tam také podvědomý tlak, že tento večer je speciálně důležitý, a tak Vánoce lehce přeceňujeme v té důležitosti. Ona ta setkání nejsou důležitější než jindy v roce.
Mou velkou inspirací byla kdysi kniha Nová země od Eckharta Tolleho, kterou jsem zhltla. A také autoři, jako je Joe Dispenza nebo Anthony de Mello. A pak řada lidí, kteří se tímto tématem zabývají na poli seberozvojovém a které jsem osobně poznala na akcích, kde jsem poznávala své vlastní ego. Ego vnímám jako skvělý nástroj k tomu uvědomit si, že jsem víc než jen mysl. Bez poznání ega se těžko poznává, že jsme i něco jiného.
Zároveň je ego silný hráč, který se nám narodí s prvním slovem MOJE ve dvou letech našeho života. Pokud o něm nevíme, má nad námi obrovskou moc a ovládá naše chování, rozhodování, emoce. Díky egu máme silné touhy, jsme neustále nespokojení, jsme ochotni chodit za svoje hranice a pak jsme vyčerpaní. Ego je skvělý ochranář proti tomu, aby se nás něco dotklo. Díky egu se umíme v krizových situacích za sebe postavit, bojovat. Problém je, že mnohdy pod jeho vlivem neděláme v životě to, co potřebujeme, ale to, z čeho kouká zisk a krátkodobý pocit slasti. Ego nechce prohrávat, žene nás někdy zbytečně do konfliktů. Ego je podmíněné, protože chce věci/lidi vlastnit a obrovsky se bojí ztráty. Děsí se odmítnutí, pocitu nedůležitosti, selhání, nepozornosti. Zasahuje nám do života od ranního probuzení do večerního usnutí, protože je obsaženo v našich myšlenkách, které jsou tvůrci toho, co děláme nebo neděláme.
Pokud váš život řídí ego, pak jste věčně nespokojení, potřebujete neustále vyhrávat, být úspěšní, mít pozornost, mít moc (a spoustu dalšího). Ego vás neustále nutí něco dělat. A to je vyčerpávající. Proto je z mého pohledu dobré ho poznat a umět ho používat tam, kde je to prospěšné.
Doporučila bych v prvé řadě udělat si na sebe opravdu čas, prostor a podmínky. Nešidit se. Dobré věci zrají. Pokud si na sebe uděláte hodinu času, budete mít definitivně kvalitativně jiný výstup, než když si na sebe uděláte jeden den a necháte si prostor, aby to, co si uvědomíte, mělo čas doputovat do vašeho těla. A tady jsou tři otázky, které patří mezi sadu těch mých, které si kladu:
Aktuální číslo EDUAmagu v PDF včetně bonusů najdete zde.
