Výuka cizích jazyků v raném věku je tématem, které vzbuzuje zájem rodičů, pedagogů i vědců....
Více zde
Konfrontace nás v různých podobách provázejí prakticky každým dnem. Někdy je to naše vlastní ego, na které narážíme, jindy dochází ke srážce s egy druhých. Co se stane, když se v souboji tělo na tělo utká ego a kritika? Kdo zvítězí, když vedle sebe postavíte perfekcionismus a vlastní limity? A je nutné vyzývat na duel i umělou inteligenci? O těchto tématech jsme si popovídali s lektorkou Hanou Novákovou.
„Ego“ je často obranný mechanismus člověka, který má strach. Například z odhalení svých nekompetencí, slabin anebo jen z pocitu, že se nesmí dostat do situace, kdy něčemu nerozumí. Pak přechází do útoku se štítem vlastního ega a problém je na světě. Klíčem je tedy citlivá rovnováha mezi asertivitou a empatií. Určitě pomůže se zpočátku více ptát. Ale opravdu naslouchajícím a nehodnotícím způsobem. Pokusit se vytvořit bezpečné prostředí a snížit strach u druhé strany. Můj tip je vyhnout se slovíčku „proč“–všichni jsme z dětství zvyklí, že Proč jsi to udělal/a? neznamenalo zájem, ale spíše výtku. Dalším způsobem je pokusit se najít cíl nebo alespoň motivaci, která mě s druhou stranou v dané věci spojuje. A začít od toho, co máme společného, a postupně se dopracovat k citlivému tématu, které potřebuji probrat. Pokud útok a nepřátelský postoj i nadále přetrvává,
je důležité a zároveň těžké se od tónu komunikace odosobnit a použít asertivní techniky, například opakovat svůj oprávněný požadavek jako zaseknutá gramofonová deska.
Představme si racionální problém jako takové pevné jádro buňky. Můžeme mít na věc jiný názor, ale pokud jsou to jen dvě jádra (dva názory), vznikne pravděpodobně konstruktivní diskuze. Ale „červené tlačítko“ spouští tvorbu emočního obalu kolem toho jádra. A přes tenhle obal se k jádru, tedy k tomu racionálnímu, nedá dostat. Nejprve je na místě si uvědomit, že pokud mám silný emoční obal, pravděpodobně konstruktivně nevyřeším nic. Takže tím prvním krokem je už samotné uvědomění si, že někdo zmáčkl naše „červené tlačítko“. Nabízí se tedy možnost ukočírovat emoce – já si představuji, že mi nohy vrůstají pevně do země. Není to vidět, dá se to snadno zautomatizovat a pomáhá to udržet stabilitu fyzickou a tedy i emoční. Někomu pomáhají dechová cvičení nebo nahmatání bodu na dlani mezi palcem a ukazováčkem. Druhou možností je z diskuse odejít. A to nejen, pokud vidím, že můj emoční obal v blízké době nezeslábne,
ale i pokud vidím neprůstřelný emoční obal druhé strany. A tady je dobré mít připravenou univerzální větu. Například: Není mi v tom teď moc dobře, pošlu ti pozvánku na zítra.
Otevřenost a transparentnost jsou základem důvěry a fungujících vztahů. Bavíme se ale o otevřenosti a transparentnosti, která je úměrná, objektivní a provedená s respektem ke druhé straně. Pro příklad: Pokud firma prochází krizí a vedoucí pracovník má obavy o své oddělení, měl by otevřeně sdílet jen jasná fakta, nikoli své domněnky, obavy a nejistoty. Měl by týmu co nejobjektivněji vysvětlit situaci a navrhovat nebo sdílet kroky k jejímu
zvládnutí. Dalším příkladem je zpětná vazba. Málokdo se nechá opít sendvičem–pochvala–výtka–pochvala. Zvlášť pokud je ve výtce spousta hodnocení a emocí. Zpětná vazba by zase měla být především objektivní, založená na faktech a s pozitivním nádechem definujícím, co změna v jednání přinese. Otevřenost a transparentnost by zkrátka měly vždy sloužit k tomu, aby se věci začaly posouvat dopředu. Nikoli k vzbuzování obav, strachu nebo pocitu méněcennosti.
Kritika přirozeně sahá na naše schopnosti nebo dokonce hodnoty. A ve většině lidí se v této chvíli budí obranný reflex. Nevnímáme to zkrátka jako příležitost něco zlepšit, ale jako podnět k sebeobraně. Nabízí se tedy útok ve formě otevřené agrese nebo útěk v podobě pasivity. Klíčem ze strany kritizujícího člověka je vyměnit
kritiku za konstruktivní zpětnou vazbu. Popsat situaci velmi specificky a objektivně – například jaké důsledky mělo konkrétní jednání na tým. Pokud to jen trochu jde, zaměřit se rychle na to pozitivní, co může změna přinést. V konstruktivní zpětné vazbě je dostatek prostoru pro společnou diskuzi o hledání možností. A příjemce případné nepovedené zpětné vazby, tedy kritiky, si v ideálním případě řekne, že kritika necílí na jeho osobnost a na jeho hodnoty, ale jen na jeho činy. A o těch lze už přemýšlet bez emocí. Pokud na osobnost nebo hodnoty cílí, je nejefektivnější z diskuze odejít. Stejně by nic dopředu neposunula. Je to těžká disciplína, ale stejně jako jiné dovednosti se dá osvojit.
Reakce závisí na sebevědomí, zkušenostech a osobním nastavení kritizovaného. Ale také na míře důvěry mezi kritizujícím a kritizovaným. Asi nejčastěji je to silný podnět k sebeobraně. Musím bránit své hodnoty, svou osobnost. Pak nastupuje agresivní chování, osočování nebo naopak bagatelizace a pasivita. Pro někoho je pochvala hlavním motorem k výkonu a kritika ho úplně zmrazí. Necítí najednou motivaci pokračovat nebo se zlepšovat. Tady kritika místo zlepšení způsobila demotivaci. Lidé s nízkým sebevědomím si mohou kritiku vzít až příliš osobně, budou o sobě pochybovat a budou se bát udělat jakákoli rozhodnutí nebo kroky vpřed. Budou si vše několikrát ověřovat a spolupráce s nimi začne být opravdu náročná. Ale jak říkám, naučit se dá všechno. A tak pokud se někomu povede nevystartovat, nevracet „úder“ a nestáhnout se do ulity, je na řadě otázka, která otevírá příležitost udělat z kritiky konstruktivní zpětnou vazbu: „Chápu, asi to nebylo nejlepší řešení. Co můžu udělat příště jinak?“
Ano, je to jedno z nejčastějších témat mých koučovacích sezení a tématem při školeních prioritizací. Příčiny jsou někdy spojené se stereotypem „hodné holky / hodného kluka“. Lidé (často autority) mě ocení, pokud vše zvládnu. Může to být i strach ze ztráty respektu svého okolí. A v neposlední řadě je to velké téma všech perfekcionistů. S klienty ráda dělám názorné cvičení. Klient sedí naproti mně a já mu házím fixy, které má chytat. Zpočátku házím pomalu a on chytí každou. Pak začnu zrychlovat až do okamžiku, kdy se fixy na přetíženého klienta valí a on nechytne ani jednu. Často pak dochází k velkému aha momentu: Musím se naučit říkat „NE“.
Výhoda je to především pro nás lidi. Umělá inteligence je naučená, jak se emoce projevují, a pokud někdo chce veselé nebo naopak zádumčivé odpovědi, v mžiku mu je poskytne. Toho se využívá například tam, kde umělá inteligence komunikuje s klienty. Dokáže rozpoznat jejich emoce a zvolit nejpravděpodobnější emoci, kterou by na jejím místě použil živý konzultant. Zkrátka umělá inteligence emoce
nemá, ale dokáže je přesvědčivě předstírat. A tam, kde potřebujeme naprostou objektivitu, je zase naučená být bezemoční stroj. AI je zkrátka nástroj a záleží na nás, jaké mu dáme zadání.
Bojím. A proto ji školím… Aby ji lidé nebrali jako prostředek k průměrnému výkonu, ale jako nástroj ke kvalitnějšímu a mnohdy i rychlejšímu výsledku. Aby jim pomohla vykonat banální a rutinní úkony a dala jim prostor na hlubší strategické přemýšlení. Anebo třeba na odpočinek, čas s dětmi nebo čas na sebevzdělávání. Každý z nás se teď ocitáme v pozici, kdy musíme přemýšlet, jak ve svém konkrétním případě vzít dobu umělé inteligence jako příležitost – zvýšit svou kreativitu, snížit čas v práci, naučit se něco nového…
Výuka cizích jazyků v raném věku je tématem, které vzbuzuje zájem rodičů, pedagogů i vědců....
Více zde
Konfrontace nás v různých podobách provázejí prakticky každým dnem. Někdy je to naše vlastní ego,...
Více zde
Ten, kdo si představuje manažerskou práci jako popíjení kávy během strategických porad, případně popíjení vína...
Více zde
V roce 2020 byla světová pracovní síla rozdělena na 35 % lidí generace X, 35...
Více zde