̶W̶o̶r̶k̶ ̶H̶a̶r̶d̶,̶ ̶P̶l̶a̶y̶ ̶H̶a̶r̶d̶
Nejdřív práce, potom zábava

Firemní kultura, která vyvíjí tlak na výkon a na výsledky, stěží přiláká talenty z generací Y a Z. Peníze a prestiž přestávají být důležité a do popředí se dostává potřeba smyslu. Zní to skvěle. Kdyby nešlo o byznys a kdyby podstatou byznysu nebylo vydělávání peněz. S psychoterapeutkou a koučkou Veronikou Štroblovou jsme si povídali o tom, co si jednotlivé generace myslí o sobě navzájem…

Střety mezi generacemi bychom našli nejspíš na každém pracovišti. Ale někdy je považujeme za osobnostní rozdíly a nevidíme tu pravou příčinu. Je to tak?

Téma generačních střetů není nic nového. I naše prababičky pohlížely na mladší generace s pozdviženým obočím. Ale v posledních letech toto téma výrazně vyčnívá, dostává se do popředí a věnuje se mu velká pozornost. Sama jsem se o toto téma začala zajímat v době, kdy jsem prostřednictvím psychodiagnostiky zjistila, že generace vzájemně vycházejí v testech opravdu nestandardně a že se jedná o celospolečenský fenomén. Současně si všímám, že není kurz, na kterém bychom se s účastníky tématu generačních rozdílů vůbec nedotkli. Řeší to všichni a všude. Svět se velmi rychle změnil.

Abychom porozuměli generačním odlišnostem, podívejme se na prostředí a životní styl, v jakém daná generace vyrůstala. Pochopíme, proč má takové hodnoty a směřování, jaké má. Generace Boomers o své práci mnohdy ani nemohla přemýšlet. Byla to pro ně nutná obživa a i zákon trestal, pokud by nepracovali. Generace X – u nás někdy nazývaná jako „Husákovy děti“ – byla vychovávána rodiči, kteří byli zvyklí mít sklopenou hlavu. Slýchávali: „Hlavně si najdi nějakou slušnou práci. Ať se za tebe nemusíme stydět.“ Když si děti vybraly nějakou kreativní, uměleckou činnost, rodiče z toho šíleli. Zároveň Xka zažila pozitivní změnu a náboj v devadesátých letech a cítili, že změna není něco, co je vždy jen děsivé. Když přišli na pracovní trh lidé z generace Y, bylo to první prozření, jak se mění hodnoty, pracovní potřeby a projevy. Mileniálové byli komunikačně odvážnější, hravější, nenechali se tolik svazovat konvencemi a přinášeli do práce hodně vzrušení, někdy možná i rebelství. Zetka už žijí ve světě, který jim dává mnohem více možností. Díky internetu v kapse každého z nás se svět jaksi zmenšil a všechno, co nabízí, se zdá být na dosah. Zetka mají rádi volnost a objevování. Chtějí cestovat, nechtějí si vzít hypotéku a pak ji desítky let splácet.

A s jakými konkrétními situacemi nebo stížnostmi za vámi klienti přicházejí?

Tu debatu vyvolává spíše moje generace, tedy generace X. Nejmladší generaci Z tyto diskuse možná i rozčilují. Je ale evidentní, že generační rozčarování je vzájemné. Manažeři generace X říkají: „My jsme celý život jenom dřeli, práce byla hlavní náplní našeho života a trvalo nám dvacet let, než jsme se vyškrábali na svou židli, a teď to nikoho nezajímá?“ Mileniálové se na vedoucí pozice teprve dostávají a rozhlížejí se. Zetka si neumí představit pracovat dvacet let v jedné firmě. Na prvním místě mají well-being a k tomu si hledají práci, která je bude bavit. Viděli své rodiče přepracované a nechtějí kráčet v jejích stopách. Vidí, že svět není v pořádku, že výkonová společnost je nemocná.

To je opravdu velký skok. Od píle, pracovitosti a poslušnosti k hodnotám svobody a seberozvoje…

Je to trochu bolestné. Například mileniálové byli první generací, která přišla s tím, že chce home office. Generaci X by to nikdy nenapadlo. A teď si ti lidé říkají: „Tak proč já jsem musela sedět tolik let v kanceláři? A jak to, že oni teď nemusí?“ Dnes home office bereme jako standard a ocení ho prakticky všichni. Generace X se často cítí nedoceněná za všechnu tu namáhavou práci, kterou odvedla. Je v tom velké zranění a pocit nespravedlnosti. Personální systém na ně často zapomíná, protože má plné ruce práce s nábory a zařazením nových lidí. A přitom jsou to oni, kdo mají know-how, firemní zkušenosti a kariérní příběhy, ze kterých mnohdy úspěšné firmy vzešly.

To ano, ale dříve nebyly ty notebooky, práce nebyla přenosná, nešlo pracovat z domova…

V mých kurzech vždy přijde moment, kdy na klienty padne trudomyslnost. Manažeři si říkají: „Tak to už nikdo nebude chtít dělat? My jsme to všechno odmakali a teď přijdou sněhové vločky?“ A já se jim snažím ukázat ta pozitiva, která ty generace přinášejí. Když si postavíte diverzní tým, bude v něm poslušný pracant respektující autoritu, dále tam bude mladší kolega, který je velmi komunikačně zdatný a umí se vyjadřovat, prezentovat, a nakonec nejmladší vizionář, inovátor, který neustále hledá, co nového by se dalo vyzkoušet. Když si ten tým postavíte takhle, tak máte v rukou poklad. Spousta článků o generačních rozdílech na mě působí depresivně. Takže když pracuji s účastníky kurzů, poukazuji především na přínosy a pozitiva každé generace.

Je vůbec možné udržet ve firmách jednotnou firemní kulturu? Jaké hodnoty mohou spojovat tak odlišné osobnosti?

To, co je pozitivní na přicházejících generacích, je jejich zájem pečovat o svůj rozvoj a o své psychické a fyzické zdraví. Majitelé a manažeři však z firem nemohou dělat lázně, protože potřebují profitovat a vydělávat peníze. Dříve tady byla na všechno jedna kolegyně, která pracovala do tmy a možná i o víkendech. Dnes její práci možná budou dělat dvě nebo tři kolegyně z generace Z, které rády využijí zkrácené úvazky a menší zodpovědnost. Změna firemní kultury přijít musí. Lidé už nechtějí strávit život v práci. A generace X už začíná být unavená. Takže se dostáváme do bodu, kdy už se nikomu nic nechce. Ale když se navzájem pochopíme, najdeme společné okruhy hodnot a potřeb, budeme se ve vzájemných rozdílech vzdělávat a hledat společné průsečíky, máme cestu ven. Chce to Xkovou zkušenost, Ypsilonkovou komunikaci a Zetkařskou empatii.