EDUA Group

EN
Facebook Linkedin Instagram
Facebook Linkedin Instagram
EN
edua group logo
edua group logo
Facebook-f Twitter Tumblr

Školství nepotřebuje reformu, ale reformátory

Právě proto vás nyní vezmeme na návštěvu do EDUkační LABoratoře, která se věnuje vzdělávání pedagogů, vydávání odborných publikací a popularizaci učitelského povolání. S kreativním ředitelem Michalem Orságem a vedoucí metodičkou Květou Sulkovou jsme si povídali o výzvách současného českého školství.

Říká se, že školství nepotřebuje reformu, ale reformátory. Jaká je realita? Jak se do školství dostávají inovace? Skrze individuální snahy učitelů? Nebo to jde i nařízením shora?

Michal Orság (MO): Od lobbingu zájmových skupin přes (vládní) nařízení až po individuální potřeby změny jednotlivých učitelů. Ona samotná diskuse o reformě je mírně vychýlená – diskutovat lze tehdy, existuje-li společný cíl a všechny strany rozumí, že nejde o prosazení vlastního názoru, ale o vzájemné obohacení se. Probíhá proto spíše debata, mnohdy emočně zabarvená a zkreslená dojmy. Sdílený cíl nepozoruju a roztříštění řízení školství a vzdělávání do nepřeberného množství stran predikuje chaos, ve kterém má každý potřebu něco říct.
 

Vznikají dílčí oficiální dokumenty, některé i velmi kvalitní. Pokud však nebudou záměrně implementovány a učitelé je nepřijmou, nelze je považovat za úspěšné. Obecně by to dobře mohla demonstrovat nedávno probíraná otázka mobilních telefonů. Jedna strana je pro jejich absolutní zákaz ve škole, druhá pro absolutní svobodu používání, třetí pro zákaz s tím, že při výuce mohou být využívána školní zařízení. Nakonec do toho vstoupí populistický zřizovatel, který jejich zákaz prosadí politicky – problém ale je, že nic takového v kompetenci zřizovatele není. Obloukem zpět k otázce, jak se do škol dostávají inovace: nahodile, dle aktuální potřeby.

Co konkrétně by se podle vás v současném českém školství mělo změnit? V čem spatřujete jeho slabé stránky?

Květa Sulková (KS): Chtěla bych předeslat, že si nemyslím, že je na tom české školství tak špatně, jak se ho snaží někteří prezentovat, ať už se jedná o média, rodiče, učitele nebo kohokoli, kdo někdy školu navštěvoval. Možnosti pro zlepšení tu ale pochopitelně jsou. Ty jsou vždy. 


Některým školám a učitelům chybí ze strany MŠMT jasná, dlouhodobá, koncepční strategie – chybí předvídatelnost. To neznamená zamezovat změnám, ale dopředu vědět, jaké změny přijdou, kdy k nim bude docházet, proč je potřeba, aby proběhly, jaká jsou rizika či kdo pomůže s jejich vyřešením. 

Občas médii proběhne informace, že v Česku chybí aprobovaní učitelé. Mě ale stejně intenzivně trápí otázka počtu kvalitních, profesionálních, zapálených ředitelů. Na pozici ředitelů se hlásí žalostně málo zájemců. Není divu. Pozice ředitele školy je nesmírně náročná profese s obrovskou odpovědností. A velmi malou podporou. Přitom ředitel školy je jednoznačně klíčovou osobou a hybatelem dění ve škole. Skvělé školy mají skvělé ředitele. Chceme-li mít špičkové školství, je nutnou podmínkou mít na pozicích vedení škol ty nejlepší lídry a manažery.

Už roky se mluví o tom, že škola by měla být otevřenou institucí, více komunikovat a spolupracovat s rodiči a budovat komunitu. Je dnes taková? Jsou rodiče více vtahováni do života školy? Nebo ví málo o tom, co se děje za zavřenými dveřmi?

KS: Každá škola si míru komunikace a způsob budování vztahů s rodiči volí sama. Způsob její komunikace vůbec nesouvisí s tím, jestli se jedná o školu vesnickou, nebo z většího města, soukromou, či veřejnou. V čem sleduji změnu, je zvyšující se počet škol, které se snaží rodičům více otevřít.

MO: Nutné je však udržet hranici. Tvořit komunitu a zapojit rodiče tak, aby nevstupovali do profesních kompetencí a povinností učitele. Stejně tak by učitel neměl zasahovat do kompetencí rodiče či zákonného zástupce. Jakkoliv je škola výchovně-vzdělávací instituce, vysoce profesionální učitelé mohou být empatičtí, ale nepřekračují linii svých pravomocí. Obdobně rodiče věří škole jako organizaci a nestanovují jí výukové metody, postupy, rozvržení učiva či profesní rozvoj pedagogů. Rodiče mají zastoupení ve školské radě, což je dobrý prostředek, jak navazovat spolupráci. A dobrá školská rada, ta, která není jen formálním uskupením zástupců učitelů, zřizovatele a rodičů, to dělá.

V dnešní době máme všechny informace na dosah ruky – ve svém telefonu. Dalo by se tedy očekávat, že učení by už dnes nemělo být o memorování poznatků, ale o rozvíjení kompetencí, jako je například kritické nebo kreativní myšlení. Pozorujete takové změny?

MO: Mohlo by se zdát, že s dnešní dostupností informací postrádá smysl memorování faktů. Jde ale o zásadní, i když možná pochopitelný omyl. Za prvé, je rozdíl mezi informací a znalostí – informaci si můžete vyhledat, znalosti jsou to, co máte uloženo v dlouhodobé paměti, která je prakticky neomezená. A za druhé, chceme-li o něčem kriticky přemýšlet, být v nějaké oblasti inovativní nebo kreativní, musíme o ní mít rozsáhlé znalosti, abychom byli schopni nové poznatky posoudit, zvážit a porovnat je s tím, co již víme, a následně přijít s novou či neotřelou myšlenkou. Člověk nemůže přemýšlet o věcech, o kterých nic neví.

KS: Nemluvíme teď o memorování izolovaných informací, ale o postupném ukotvování znalostí a jejich propojování v rozsáhlá schémata, která se ukládají do zmíněné dlouhodobé paměti. A ve chvíli, kdy si je člověk potřebuje vybavit, vyplouvají jako ucelený kus, který výrazně nezatěžuje pracovní paměť, přičemž člověk má prostor přemýšlet i nad dalšími věcmi.

MO: Navázal bych na izolovaná fakta a parafrázoval Daisy Christodoulou – izolovaná fakta dlouho izolovaná nezůstávají – a ukončil to citací Douga Lemova: „V prostředí bohatém na znalosti však ani nepropojená fakta – slaměný panák všech futuristických pedagogů na celém světě – dlouho nepropojena nezůstanou. Žáci si brzy začnou všímat souvislostí mezi věcmi, které znají, a jejich fakta už nebudou nepropojená – což platí dvojnásob, pokud je vystavíme situacím, které jim umožní propojit části znalostí, které již mají.“

V médiích jste vidět jako propagátoři formativního hodnocení. O co se jedná? Že by už někoho napadlo, že dvojka z tělesné výchovy nebuduje kladný vztah k pohybovým aktivitám a nevede děti ke sportu?

MO: Nutno říci, že mezi formativní hodnocení a slovní hodnocení nelze dát rovnítko, resp. slovní hodnocení není vždy formativní (a je to v pořádku, někdy je – musí – být i sumativní, typicky na konci tematického celku, při tzv. checkpointech, na vysvědčení apod.). Tedy: v průběhu učení vyučující používá formativní hodnocení, na konci sumativní – zdali bude sumativní vyjádřeno skrze slovní hodnocení, nebo známku, již není až tak podstatné.

KS: A je potřeba dodat, že formativní hodnocení není pouze o předávání formativní zpětné vazby, která poskytuje žákovi informaci o tom, kde se nachází v procesu učení (tedy co už se naučil, jaké jsou možnosti dalšího rozvoje a cesty k jeho dosažení), ale jedná se o ucelený přístup k pedagogické práci, který v sobě zahrnuje plánování, realizaci a reflexi výuky/učení. Cílem formativního hodnocení je podpora a zlepšení učení žáků.

MO: Učitel i žák musí mít jasno v tom, co se mají žáci naučit a jaká jsou kritéria hodnocení úspěchu (což samozřejmě platí i u sumativního hodnocení). Učitel by pak měl v maximální možné míře žáky aktivizovat a na základě jejich aktivit sbírat důkazy o učení. Díky získaným informacím následně učitel poskytuje žákům adekvátní podporu (včetně formativní zpětné vazby) a také se podle nich rozhoduje, jakým způsobem ve výuce pokračovat. Nedílnou součástí výuky je také vzájemné hodnocení a sebehodnocení, které žáky vtahuje do procesu učení.

KS: Možná by bylo vhodnější používat spojení formativní vyučování či formativní přístup, ale protože sousloví formativní hodnocení už má v Česku historii (a zároveň navazujeme na vymezení pojmu formative assessment Dylanem Wiliamem), rozhodli jsme se termínu držet a nemást odbornou ani laickou veřejnost dalším označením.

Aktuální vydání magazínu je věnováno osobnosti J. A. Komenského. Jak je podle vás možné, že Komenský ve své době dosáhl mezinárodního věhlasu, a to i bez sociálních sítí? A proč v dnešní době, kdy sociální sítě jsou, takové slavné učitele se spoustou sledujících nemáme? Nebo se i toto brzy změní?

KS: U Komenského se pravděpodobně skloubilo několik faktorů, které mu pomohly celosvětového věhlasu dosáhnout. Jednak to byl bezpochyby velmi vzdělaný člověk, který měl rozsáhlé znalosti z různých oborů – dokázal tak oslovit širší spektrum společnosti. I přes svou vysokou inteligenci však dokázal své vědomosti podat krásným, bohatým jazykem, kterému rozuměly masy napříč světadílem. Ale klíčovou roli hrály samozřejmě jeho myšlenky, které hlásal a ke kterým se vracíme i po čtyřech stoletích.

MO: My aktivní a lokálně známé učitele na sociálních sítích máme, byť možná nejsou celosvětové pedagogické celebrity, což je pochopitelné vzhledem k jazykové bariéře. U anglicky mluvících vzdělavatelů je tomu jinak – postačí si například dohledat edutwitter komunitu na X a otevře se vám zcela nový rozměr sociálních sítí.

EDUkační LABoratoř se snaží šířit osvětu a vzdělávat učitele. Jakým způsobem to probíhá? Spolupracujete přímo se základními a středními školami? Nebo se snažíte oslovit i pedagogické fakulty, kde probíhá příprava budoucích učitelů, případně ministerstvo školství?

MO: Primárně spolupracujeme se základními a středními školami, které se na nás obrací. S PedF UK jsme v letech 2019–2021 realizovali projekt zaměřený na formativní hodnocení (formativne.cz) a v současné době je spolupráce s fakultami připravujícími budoucí pedagogy nárazová. Přístup k naší práci se oproti začátkům změnil. Dřív jsme hledali cesty, jak se spojit s co největším počtem subjektů včetně MŠMT, nyní to už neděláme a iniciativa přichází z druhé strany. Navštěvujeme primárně ty instituce, které nás osloví. A zároveň mnohé spolupráce nemůžeme přijmout – jednak z časového hlediska, jednak z hlediska efektivity, kdy potřebujeme mít plnou kontrolu nad procesem a výstupem. Není tajemstvím, že sám jsem aktivním politikem – obě pracovní složky ale důsledně odděluji.

Které změny/inovace vám v současném českém školství dělají největší radost?
KS: Poslední dobou mi dělá radost, že školy více řeší, jak se v nich žáci i učitelé cítí, a snaží se budovat bezpečné prostředí – to totiž vnímám jako základní stavební kámen kvalitní výuky. Každý, kdo je součástí školní komunity, by se měl cítit v bezpečí, respektován a přijímán. Žáci by měly být obklopeni prostředím, ve kterém vědí, co mohou očekávat a jsou v něm zavedené normy, které podporují jejich učení.

MO: Orientace na evidence based zdroje více než na intuici a dojmy. Tečka.

V čem pro nás může být inspirací zahraniční školství? Kde to podle vás nejlépe funguje?

KS: Na přední příčky nejúspěšnějších vzdělávacích systémů se standardně řadí asijské státy – Jižní Korea, Japonsko, Singapur, Hongkong. Už jsme se ale jako společnost poučili, že nejde vzít fungující přístupy zahraničních škol a snažit se je u nás překlopit 1:1. Je zkrátka tolik proměnných, že to takto jednoduše fungovat nemůže. Můžeme se ale inspirovat ve skvělých českých školách, kterých je u nás naštěstí dostatek. 

MO: Úspěchu Květou zmíněných zemí si nesmírně cením, vnímám za tím obrovské úsilí jak na straně žáků a studentů, tak kvalitní řízení ze strany systému. Dril, vytrvalost a výkon na úrovni osobního maxima ke kvalitnímu učení patří, současně je nutné tyto domény vyvážit něčím, na co se někteří vzdělavatelé mohou dívat skrze prsty, jde o vlídnost a wellbeing. Proto je mi sympatický přístup, který je přítomný v některých školách anglosaských zemí, kde dokážou nacházet balanc mezi náročnou prací a důsledným formováním laskavého jedince. Doporučuji seznámit se s londýnskou Michaela Community School.

„Skvělé školy mají skvělé ředitele. Chceme-li mít špičkové školství, je nutnou podmínkou mít na pozicích vedení škol ty nejlepší lídry a manažery.“

Jak se stavíte k současným trendům, jako je například unschooling, přístup, který odmítá snad všechny prvky vzdělávacího systému?

MO: Jsem pro maximální heterogenitu vzdělávání. Každý rodič by měl mít možnost vybrat si pro svého potomka takový vzdělávací směr, který mu vyhovuje a který je poskytovaný tím, koho považuje na nejvíce blízkého svým preferencím. Monopol státu v oblasti poskytování vzdělávání je nešťastný – monopol, který funguje na setrvačnosti automaticky alokovaného objemu financí, může (byť pomalu a nevědomě) vybízet ke stagnaci či laxnosti. Chybí například možnost vybudovat vlastní soukromou – a tím myslím opravdu soukromou, nikoliv česky polovičatou – školu; ministerstvo ale bohužel vzniku nových škol umí bránit. A chce-li někdo vzdělávat své dítě doma, je to jeho svobodná volba, kterou musí mít k dispozici. Říkám to s plným respektem k unschoolingu, jenž není směrem, který bych preferoval.

A jaké novinky chystáte v EDUkační LABoratoři do budoucna?

MO: Začátkem školního roku vydáme v kooperaci s naším nakladatelstvím (published.cz) největší knižní počin – pětisetstránkovou studii učitelského řemesla Uč jako šampion 3.0 od Douga Lemova. Kniha je propojena s videonahrávkami z praxe. Na konci roku jsme vydali knihu TŘÍDA: Průvodce chováním žáků od Toma Bennetta. Následně extrahujeme jádro obou knih a propojíme postupy a techniky těch nejlepších učitelů, které Doug a jeho tým pozorovali, s přístupem k behaviorálnímu managementu, který popisuje Bennett – tím vznikne naše další vzdělávání pro učitele, které se zaměří na maximální efektivitu výuky v kombinaci s nastavováním a udržováním rutin, návyků a norem.

KS: A v nakladatelství nás samozřejmě čekají další knihy – autorská kniha Pepse Mccreye. A také si něco k vydání necháme i na následující roky.

Další články:

Aktuální číslo EDUAmagu v PDF včetně bonusů najdete zde.

Chci si přečíst